Hodnocení jednotlivých představení

 

NOMINACE

 

Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice

Milan Uhde na motivy povídky Boženy Němcové: Divá Bára

 

Divadelní spolek bratří Mrštíků z Boleradic přispěl do programu Hanáckého divadelního máje 2015 inscenací hry Milana Uhdeho na motivy povídky Boženy Němcové Divá Bára. Uhdeho textová předloha byla připravena v roce 2012 pro muzikálové provedení. Autory hudby byli Leoš Kuba a Miloš Štědroň. Režisérka Alena Chalupová však pro boleradickou inscenaci využila pouze text Milada Uhdeho a muzikálová pěvecká čísla nahradila lidovými písněmi. Mohla tak učinit bez velkých úprav, neboť zpěvní muzikálová čísla neobsahují zásadní dějová fakta. Uhdeho bezesporu kvalitní dramatizace navíc překračuje ve svém obsahovém vyznění výchozí povídku Němcové. Činí z ní velké drama, v němž Bára bojuje za právo na svobodnou existenci a na štěstí, a to nejen pro sebe, ale i pro druhé. Bára ve finále neodchází do nedaleké myslivny, aby zde spočinula v harmonickém svazku s milujícím mužem, ale je spolu s myslivcem vyhoštěna z obce i z panství.

 

Režie Aleny Chalupové důsledně a přehledně buduje jednotlivé dramatické situace hry. Výsledkem jsou poutavé scény, jimž nechybí napětí a potřebná razance. Jde při tom namnoze o scény, v nichž je zapojen nemalý počet osob. Takové scény střídají křehké situace intimního charakteru, které dotváří plastický obraz inscenace a působivost dramatu. To platí takřka pro celou hru s výjimkou první scény a začátku bezprostředně následujícího výstupu až do chvíle, kdy se svého hereckého partu ujme Jan Koráb v roli Faráře. Ony první dvě scény působí poněkud strojeně až neživotně. Patrně by stačilo málo, aby tomu bylo jinak. Nejspíše by pomohlo vnést do nich potřebnou dávku hravosti a spontaneity.

 

Dvacetičlenný herecký kolektiv souboru působí navzdory různé herecké zkušenosti kompaktně. Z hereckých výkonů zaujali nejen ty, které obstarali zkušení herci, jakými jsou Jan Koráb v roli Faráře, Zbyněk Háder v roli Starosty, Radomír Omasta v roli Správce Slámy, Jiří Mertlíček v roli Kroupy, Bohuslava Chalupová v roli Vlčkové či Iva Kahounová v roli Pepinky. Výborně se svých hereckých rolí zhostili i mladí, především Jana Glocová v titulní roli Báry, vedle ní Šárka Hosová v roli Elišky, Přemek Pelikán v roli Ondřeje Vlčka a další. Tento dlouhý výčet pozoruhodných výkonů neznamená, že by nebyly v herecké práci rezervy. Není však také pochyb o tom, že budou využity v přibývajících reprízách. Boleradická Divá Bára měla totiž premiéru právě před měsícem a ne vše je usazeno tak, jak by mohlo být.

 

Pozitivum inscenace tkví nemalou měrou v řešení scény a hracího prostoru pro hru Nikolou Korábovou a rovněž v kostýmní výpravě, kterou navrhla Jana Kahounová. Nelze při tom nevzpomenout působivé řešení hřbitovní scény.

 

Suma sumárum: viděli jsme zdařilou a působivou inscenaci, jejíž kořeny tkví v drobném díle české literatury, které spatřilo světlo světa v roce 1856, tedy takřka před 160 lety. V posledních letech se objevuje pro setrvalou aktuálnost na českých divadelních jevištích stále častěji a stává se de facto bestsellerem. Boleradický inscenační počin jen tuto skutečnost potvrzuje a je nezanedbatelným příspěvkem k věhlasu díla Boženy Němcové.

 

Milan Strotzer

 

DOPORUČENÍ NA 1. MÍSTĚ

 

Morkovští ochotníci o. s.

Marie Tesař: FIDLI MIDLI

 

Tak jsme si zazpívali hymnu a dvakrát...

 

Před zahájením představení FIDLI MIDLI Morkovských ochotníků, ještě v rámci slavnostního zahájení, jsme si na pokyn moderátorky zazpívali hymnu. Bylo to důstojné a dojemné. Na závěr představení zazpívali Morkovští ochotníci hymnu a bylo to zase důstojné s jistou hrdostí v hlase. A s jistým posláním – jaký jsme my čecháčci lvi. I když průběh představení tomu vůbec neodpovídal.

Syžet hry odkazujíc v některých pasážích na Tylovu Fidlovačku byl víceméně sledem vtipných skečů, gagů, které neúprosně tepaly do naší české mentality.

Harmonikář Mareš vracejíc se z velkého světa ke své dceři bez peněz, a dokonce i bez harmoniky, je sklíčen, že nemá dcerce co dát. V zápětí je však pojat myšlenkou, že ji věnuje písničku, kterou sepisuje na pozadí událostí, které na pouti českou zemí prožije. A hymna je na světě.

To, co jsem teď předznamenal, je velmi stručný obsah celé hry a ve skutečnosti by si Morkovští zasloužili podrobnější rozbor a analýzu jednotlivých scén, které směřují k jistým metaforám, odkazům a podobenstvím.

Morkovští si svého poslání na jevišti užívali s jistou lehkostí a velkou dávkou upřímné sebeironie a divák se baví. A to si myslím, že není málo.

Nechť Marie Tesař (ať je to kdokoliv) ve své zasloužené práci pokračuje dál, neboť ke svému dílu bude mít zdatné prostředníky – Morkovské ochotníky.

 

                                                                                              Ladislav Valeš

 

DOPORUČENÍ NA 2. MÍSTĚ

 

DSOB Velká Bystřice

Fernando Arrabal: „Miláček Fando a Lis“

 

Pojďme všichni do Taru, ale cestu si hledejme sami.

 

DS Velká Bystřice pod režijní taktovkou zkušeného Tomáše Hradila přivezla na přehlídku absurdní surrealistickou hříčku španělského všeumělce Fernanda Arrabala pon názvem Miláček Fando a Lis.

Nejedená se o nelehkou záležitost, neboť zmíněná hříčka vyžaduje zvýšenou divákovu pozornost a v podstatě nutí každého diváka po skončení představení ke svému vlastnímu osobitému výkladu. Ale tím vším si byli inscenátoři vědomi a pokusili se pro nás po svém převyprávět příběh muže (Fando) a jeho ochrnuté přítelkyně (Lis) na jejich společné cestě do bájného Taru.

Fando veze Lis na dětském kočárku. Záhy zjistíme, že se jedná o prazvláštní vztah této vykořeněné dvojice. Muž je zmítán svými obsesemi ke své partnerce natolik, že jsme chvílemi svědky jeho láskyplného jednání v kombinaci s promyšlenou krutostí. A zde vidíme jednu z možností, kdy by se dala inscenace zpřesnit, a to kdyby se oba protagonisté pokusili dát svým postavám jistý punc tajemství. Navíc představitelka Lis není nikdy k divákům čelem, takže jsme v podstatě ochuzeni o část mimiky její tváře ve stavech různorodých nálad.

Dále děj pokračuje tím, že na své cestě potkávají tři muže, pravděpodobně klauni, neboť se hraje v jakémsi prostředí, které má znaky cirkusové manéže. Tito pánové (o kterých jsme po představení zjistili, že jsou Fandovou snovou halucinací, ale během představení to divák nemůže vystopovat, neboť k tomu chybí dostatečné divadelní prostředky) se chystají také na cestu do Taru, ale než se tomu tak stane, tak plkají na všeobecná zmatečná témata. Představitelé těchto klaunů mají prostředky, kterými do hry vnesou jistější rysy, než výstřední dvojice. Především se nejvíce daří představiteli Namura Z. Hrbkovi pro jeho přesnou drobnokresbu vždy pochybujícího stvoření.

Těchto pět bizarních postaviček putuje spolu jenom chvíli, neboť Fando a Lis jim po cestě ujedou a to se stává osudným pro samotnou Lis, neboť je svým partnerem vzápětí utlučena k smrti. Pánové, kteří je dojdou, nemohou v této věci již nic udělat. Jeden z nich „Toso“, který pravděpodobně jako jediný cestu do Taru znal, odvádí mrtvou Lis do tohoto bájného místa, ale tím dávají inscenátoři divákům další otázky, neboť k tomuto účelu se otevírá samotná manéž. Slyšíme laciný popík, točící se větrníky a blikající světýlka – cirkusová pouť skončila, jedeme na další štaci?

V podstatě bystřičtí sestavili pro diváka obrovskou křížovku, do které vkládáme své pocity, aby jsme zjistili, že tajenka záleží jen na naší mysli...

Představení je i přes svoji složitost zajímavé a inspirativní.

                                                                                                      

Ladislav Valeš

 

DOPORUČENÍ NA 3. MÍSTĚ

 

Divadelní spolek v Rájci - Jestřebí

István Örkény: „Kočičí hra“

 

Nastudovat Örkényho Kočičí hru amatérským divadelním souborem vyžaduje nejen bezpodmínečně nalézt ve vlastních řadách zkušené herečky pro ústřední postavy sester Orbánových – Eržiku a Gizelu, ale i pořádnou dramaturgicko - režijní dovednost, která by obtížný text, starý přes padesát let, dokázala zajímavě scénovat a tematicky vyložit. Autor totiž nenapsal jen příběh dvou stárnoucích sester žijících daleko od sebe, ale vše ukotvil především do reálii komunistického Maďarska šedesátých let a bohatého západního Německa. Navíc struktura hry není kauzálním dramatickým obrazem všednodennosti, ale hra je mozaikovitě složena z epicky pojednaných dopisů sester, dialogů přes telefony až po regulérní dramatické situace.

Jak se v tomto směru dařilo Divadelnímu spolku z Rájce – Jestřebí? Zjednodušeně řečeno střídavě oblačno. Ale podrobněji. Především je potřeba pochválit úpravu textu, která spočívala v redukci dnes už jeho příliš velké mnohomluvnosti. Dále inscenace nepostrádá dvě silné herecké osobnosti v postavách Erži a Gizely. Hana Kuběnová i Iva Müllerová ovládnou jeviště kouzlem svých osobností, charaktery postav tvoří jistě a přesvědčivě. Velmi se jejich výkonu blíží i Aleš Keršner v postavě Viktora Molnára. Další postavy už nedosahují takové jevištní suverénnosti a je na inscenaci znát, že herecká zkušenost a jistota je tu zatím rozdílná. To se odhalí především v řešení některých dramatických situací, kdy se hodně spoléhá na slovní informaci, ale postavám chybí výraznější viditelné vzájemné jednání prováděné prostřednictvím mizanscén. Do jisté míry se jeví problematicky i část scénografického řešení. Manipulace se stolkem a židlemi jde proti potřebě hry: – aby postavy do jednotlivých prostředí vstupovaly střihem či dokonce „prolínačkou“ a spád hry se příliš nebrzdil. Také praktikáblem vyvýšená část pokoje Gizely, neumožňuje postavě uhnout z pozornosti diváka v těch místech, kdy hra nevyžaduje, aby byla přítomna dění na jevišti. Naproti tomu, ostatní potřebná prostředí jsou řešena bezproblémově a nabízejí divákům jednoznačnou orientaci v ději.

I přes zmíněné problémy jsme byli svědky dobrého představení, které nenudilo a které se se ctí vyrovnalo s obtížnosti předlohy. Navíc dokázalo tlumočit řadu aktuálních myšlenek o potřebě stárnoucích lidí něco pro někoho znamenat, nebýt sám a být platný svému okolí. A to opravdu není málo.

       Jaroslav Kodeš

 

 

DOPORUČENÍ NA 4. MÍSTĚ

 

DS SMOTANÁ HADICE KŘENOVICE

Viliam Klimáček: „Nízkotučný život“

 

Nejím, nežiju, nemiluji ...

 

Pravidelný němčický divák musel uznat, že skladba představení této přehlídky se vyznačovala pestrou dramaturgií, a pokud se diváci bavili na samém počátku při morkovských, tak se osvobozovali od smíchu i na závěrečném představení křenovických. Tento pomyslný kruh byl totiž uzavřen hrou Viliama Klimáčka „Nízkotučný život“ v podání DS SMOTANÁ HADICE KŘENOVICE. Na samém počátku této krátké reflexe musím poznamenat, že výběr, spíše než hry, ale hraného fejetonu, hříčky, považuji za zdařilý dramaturgický plán a tah na divákovu bránici.

Je sympatické na souboru, že na své divadelní cestě odkrývá náměty a divadelní témata, která jsou divákům notoricky známá, přitom nepropadají laciné a povrchní komerci. Klimáček jako autor nás zavádí do sanatoria, či spíše léčebny pro otylé ženy, kde pod vedením koučky hubnutí Miriam podstupují tři ženy, jejichž charaktery a sociální zařazení jsou pevně autorem zakotveny, drastickou léčebnou kůru.

Pokud se jedná o interpretaci vnějšího působení těchto žen v tomto zařízení, tak se to daří křenovickým herečkám poměrně zdařile, ale pokud se dostáváme na plochu, kde se rozehrávají terapeutická sezení, začíná to trochu skřípat, jako by si inscenátoři nebyli jisti při hledání klíče pro tvoření tak složitého mechanismu jako jsou psychohrátky.

Tady se domnívám, že je na škodu, že je to tvořeno jako samostatně secvičené uzavřené scénky, nikoliv jako výrobní proces, kdy je jednáno tak, abychom jako diváci, společně s koučkou hubnutí, rozkrývali pozvolna problémy jednotlivých aktérek. Pokud se to inscenátorům v budoucnu podaří zahrnout do celkového kontextu, dostane představení naprosto jiný level.

Z hereček se nejvíce daří Martině Večerkové a Haně Svačinové, neboť se mi zdá, že jejich empatická sounáležitost ke svým hrdinkám má jasnější kontury.

V samotném závěru prostřednictvím slova představitelky Miriam Ilony Pospíšilové, si zahrajeme na sociální notečku, a musím poznamenat, že to I. Pospíšilová zvládla s přehledem a divákovi se tak dostalo, mimo tak častých salv smíchu, i jiného poslání této inscenace.

Jak jsem řekl na začátku, kruh je uzavřen. A jeho konce jsou uzavřeny dokonale. Tato přehlídka patřila svým výběrem k těm, na které se bude vzpomínat.

 

Ladislav Valeš

 

DOPORUČENÍ NA 5. MÍSTĚ

 

Divadlo Prkno Veverská Bítýška

Bertolt Brecht: Maloměšťácká svatba

 

Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky přivezlo na Hanácký divadelní máj svou inscenaci hry slavného německého dramatika Bertolta Brechta Maloměšťácká svatba. Hru se souborem původně připravoval vloni v březnu zesnulý režisér souboru Pavel Vašíček. Započatou práci na inscenaci přivedl k premiéře v listopadu 2014 režisér Vít Jakubec, který zároveň hraje roli Přítele.

 

Brechtova Svatba z roku 1919 je rozsahem nevelkou hříčkou, Brecht ji psal pro své odpočinutí od větších, tehdy už na jeviště pronikajících kusů (Baal, Bubny v noci). Bylo mu jedenadvacet let a svá nejslavnější dramata i teoretická divadelní pojednání o proslulém „zcizení“ divadelního výrazu měl tedy ještě před sebou. Stavbou hra možná trochu připomíná Čechova: nenajdeme zde přesné charakteristiky postav a vztahů ani pevné stavby situací, postavy jednají hlavně mezi replikami, to znamená, že říkají něco jiného (a mnohdy také někomu jinému), než co (a mnohdy komu) chtějí říct. Jde tedy o dramaturgovu, režisérovu a hercovu schopnost vztahy mezi postavami teprve na základě textu dotvořit. Též je nutné dobře vystavět veškeré dění na svatební hostině, důsledně budovat jednotlivé dramatické situace a v neposlední řadě udržet textem nabízený rytmus, jenž se blíží grotesce.

 

Zdánlivě jednoduchá hříčka o lidské malosti a směšnosti veškerého počínání tedy klade na inscenátory nemalé nároky a je pro divadelníky přitažlivou výzvou a prubířským kamenem. Z tohoto hlediska je dramaturgická volba souboru úctyhodná. Naplnit požadavky onoho dotvoření se souboru z Veverské Bítýšky podařilo jen z části. A to navzdory tomu, že se jedná o velice dobře herecky vybavený kolektiv, který má možnost dobrého typového obsazení jednotlivých rolí, kterou také bezezbytku využil. Herci se chopili svých hereckých partů s velkým nasazením, které neutuchá v průběhu celé inscenace. Svou dravostí a expresivitou je však příčinou monotónnosti, která oslabuje soustředěné divácké vnímání a díky expresivitě v hlasovém projevu vede v některých místech i k nesrozumitelnosti (mj. Vít Jakubec v roli Přítele).

 

Brechtova Svatba klade rovněž nemalé nároky na scénografické řešení, nejméně v tom, že si vyžaduje mobiliář (stůl, křesla, židle), který se v průběhu hry postupně rozpadá. Souborem zvolené řešení je sice akceptovatelné, ale nepříliš vynalézavé, natož pak překvapivé. Zbytným a problematickým se v inscenaci jeví připsaný rámec s technickým pracovníkem divadla a ženou – uklízečkou (?) zprostředkovaný herci, kteří hrají hlavní role Ženicha a Nevěsty. Nic nepřináší ani z hlediska myšlenkového sdělení, ba ani z hlediska technického. À propos, Ženich Filipa Findury má jisté problémy v slovním projevu, jeho nepochopitelné intonace zamlžují obsah sdělení.

 

Sympatický počin popasovat se s nelehkou předlohou, která přináší, i po takřka sto letech od svého vzniku, stále aktuální téma, se při vší vybavenosti a erudici souboru nepropracoval k výsledku, který by dosáhl na možnosti, které Brechtova předloha nabízí. Přesto je to počin ocenění hodný.

 

 Milan Strotzer