Národní přehlídka jednoaktových her 2016

 

Memoriál Ladislava Lhoty

Holice  5. – 6. listopadu 2016

 

Z p r á v a    p o r o t y

 

Pokud uvažujeme o smyslu přehlídky jednoaktových her, nejspíš bychom měli zmínit, proč tato disciplína byla zařazena do soutěží pořádaných SČDO. Impulzem mohla být pomoc amatérským režisérům a hercům sbírajícím své první zkušenosti. Obvykle menší počet jednajících postav hry zjednodušuje organizaci zkoušek a režisér i herci na časově omezenější ploše mají naději na snazší zvládnutí charakteru rolí i budování proměn vztahů postav jako základu dramatického napětí. V některých souborech lze také využít řazení několika jednoaktovek do pásma, jež pak odpovídá stopáži běžného představení. Navíc může získávat zkušenosti více režisérů.

Zdá se však, že toto směřování už není příliš aktuální, takže mnohdy nastudování jednoaktovky bývá pouze solitérním počinem. To se následně projeví v počtu přihlášených inscenací do národní přehlídky, takže i v bienale jsou ročníky početně silné a méně silné. Letošní přehlídka patřila k jistému středu (předchozí ročník - 11, tentokrát 6 představení). Ovšem šestice inscenací v provedení šesti souborů umožnila klidný průběh přehlídky s dostatkem prostoru pro technickou přípravu i pro diskuse a výměnu zkušeností. Pozoruhodné také bylo, že jednotlivé inscenace naznačily značnou šíři v dramaturgii.

V amatérských souborech našlo odezvu vydání (DILIA) cyklu šesti drobnějších textů české autorky Anny Sobotkové pod souhrným názvem Hřbitovní aktovky. Odehrávají se v jednom prostředí hřbitova a ten se stává "bydlištěm" mrtvých, za nimiž přicházejí jejich pozůstalí. Holická přehlídka nabídla dva minipříběhy z tohoto cyklu.

DS Svatopluk při DK Hodonín zvolil aktovku s názvem "Dopis". Tato předloha naznačuje dramatickou zápletku mezi matkou a dcerou, v níž mrtvý otec má funkci spíše glosátorskou. Režie se soustředila více na vnější atributy ve výrazné scénografii dvou náhrobků a lavičky Zde se mohou pohybovat mrtví, kteří však především svým až hororovým líčením odvádějí pozornost od konfliktu mezi živými - panovačnou matkou, jíž se nechce podřídit již dospělá dcera. Dialog obou žen plynul volným tempem, v němž nechuť dcery a egoizmus matky jsou prezentovány spíše nevzrušeným tónem. Je to škoda, neboť tato hříčka ze všech Hřbitovních aktovek nese nejvýraznější myšlenkové poselství.

Složitější situaci měl DS Karel Čapek Děčín, který uvedl epizodu nazvanou "Mikuláš". Víceméně se jedná o monolog mladší ženy, která se obává prvních Vánoc bez manžela, kterého vidíme jako mrtvého po cyklistické havárii. Nedostatek dramatického napětí nahradila představitelka ovdovělé ženy decentním a nesentimentálním monologem, který jen v glosách doplňoval představitel mrtvého Mikuláše. Ovšem skutečný dialog nemohl vzniknout, to text neumožňoval. Místo dramatické zápletky s několika postavami (na jevišti se objevuje i hrobník a návštěvnice hřbitova) jsme vnímali vkusně a lehce dojímavě působící výpověď jedné herečky.

Za dramaturgický objev, který se souboru DS Žumpa Nučice vyplatil, můžeme považovat aktovku "Čtyři" ruského klasika Arkadije Timofejeviče Averčenka, řadícího se k literátům počátku 20. století, kteří svým uměleckým i občanským smýšlením se stali nepohodlnými sovětské moci. Aktovka Čtyři je groteskním záznamem nudící se trojice cestujících ve vlakovém kupé, jimž vzrušení připraví přistoupivší Neznámý. Nejde však o pouhé překonání nudy, ale o totální zmanipulování dvou mužů, kteří se ztrapní předstíráním, že jsou někým zcela jiným, zatím co žena je víceméně donucena k ponižujícímu striptýzu. Soubor měl výhodu v dobrém typovém obsazení postav, což by se ještě dalo umocnit prohloubením groteskních akcí, takže naléhavost a aktuálnost myšlenkové metafory by se stala ještě sdělnější. Dobře vybaveným hercům vlastně chyběl pohled režiséra.

Domácí DS Kulturního domu města Holic přispěl autorským textem Pavla Hladíka "Zločin v druhém poschodí". Hříčka s jednoduchou zápletkou o zlodějích, předstírajících, že jsou herci, můžeme spíše považovat za skeč s důmyslně ukrytou závěrečnou pointou. Herci hráli s plným nasazením, aniž by předstírali jakoukoli hlubokomyslnost. Tato přímočarost,  ale byla tou nejlepší devízou, která přispěla k pobavení publika.

Sdružení s lehce iritujícím názvem Společnost bloumající veřejnosti Turnov realizovalo text, který oproti všem uvedeným inscenacím byl nejrozsáhlejší. Sama autorka, významná maďarská dramatička Katalin Thurózcy, nazvala svůj dramatický text "Klozet" jednoaktovkou, ale ona i inscenátoři jej zřetelně člení do šesti obrazů. Hra nabízí skvělou příležitost pro výrazné herecké kreace dvou protagonistů: starší a mladší muž se setkají na veřejném záchodku, který však v suterénu jakéhosi úředního činžáku je zcela zapomenut, takže se mohl stát tajným domovem pro staršího muže, o němž se postupně dozvídáme, že snad býval i významným profesorem. Mladší muž, který mohl být kdysi žákem pana profesora, okupuje prostor, ale tajemstvím zůstává čtvrtá záchodová kabinka, již nedokáže otevřít. Dvojice zkrachovalých mužů na okraji společnosti prochází několika dramatickými situacemi (společné jídlo, boj o lůžko či klíče, alkoholický mejdan ad.), jež dvojice protagonistů skvěle rozehrává, avšak jen ve vnějších atributrech, myšlenkové tajemství zůstavá nevysloveno, takže i samotný závěr vyzní rozpačitě. Autorka dokonce připravila šest různě pointovaných konců své hry, turnovští herci sice zvolili jednu z nabízených možností, ale jen částečně, takže závěrečné zmizení staršího muže ve čtvrté kabince spíš budí úsměvné rozpaky, což evidentně nebyl záměr autorky ani herců.

Při Hanáckém divadelním máji v Němčicích nad Hanou se konají režijní režijní kurzy a z ročníku 2015 vzešel pozoruhodný tvar, který už nebyl pouze pásmem studijních etud, ale dalším dotvořením vznikla přibližně půlhodinová inscenace, typově se vymykající z běžně uváděných jednoaktovek. Pod názvem "Sbor chovanců Hanáckého divadelního máje v Němčicích n.H.", se skrývají členové souboru z Velké Bystřice a jako výchozí materiál pro seminář si zvolili text "Rebeka", jehož autorem je proslulý anglo-americký neurolog Oliver Sacks. Jeho literární tvorba je těžko zařaditelná, vedle vpodstatě odborných esejů najdeme texty, jež sice mohou být označeny jako povídka, ale sám autor přiznává, že nedokázal odlišit, kdy se jedná o literaturu a kdy o chorobopis. Rebeka je výpověď o naplnění smyslu života dívky, jež vedle neurologických potíží je ještě stižena rozštěpem patra, takže vlastně komunikuje spíše pohyby než slovy. Hledání cesty Rebeky z fyzické i psychické izolace je demonstrováno jak komentářem lékaře, tak metaforickou cestou připomínající léčebnou metodu psychohrátek. Herecké i výtvarné zpodobnění pokusů o komunikaci handicapované dívky s lidmi je ztvárněno s nesmírnou sugestivitou, zatímco působení dvou účastníků léčebného procesu je příliš mnohoznačné – od lidského souznění po psychickou vyšinutost. Inscenace Rebeky vychází jako jevištní tvar, který přes naznačené problémy je ucelenou výpovědí s citovým apelem.

Přehlídku aktovek pak ještě doplnily dva monology jako defilé oceněných kreací z Pohárku SČDO a ve večerních hodinách jsme shlédli nesoutěžní zábavné představení domácího souboru - opět z autorské dílny (Pavel Hladík: Šťastné a veselé).

Následující dopoledne bylo věnováno rozboru všech uvedených soutěžních představení, hovořila jak porota, tak příležitost měli zástupci hrajících souborů i další seminaristé. Na závěr byly rozdány ceny a čestná uznání (viz výsledková listina).

Poděkování patří zcela bezchybnému organizačnímu zajištění celé přehlídky (ředitel přehlídky Pavel Hladík).

Porota pracovala ve složení: Rudolf Felzmann (předseda poroty, režisér), František Laurin (režisér, pedagog), Jana Stejskalová (výtvarnice), Hana Šiková (tajemnice poroty).

 

7. 11. 2016

Za porotu: R. Felzmann